Psal se rok 2020 a začínal covid. Přemýšlel jsem, jak trávit více času v přírodě a zároveň pokud možno nikoho nepotkat.
A někde tehdy začalo moje fotografování.
Fotoaparát mi dal důvod vyrazit ven. Z obyčejné procházky se najednou stalo hledání. Začal jsem si více všímat světla, krajiny a drobných věcí kolem sebe, kterých bych si možná dříve ani nevšiml.
Pak přišly letní prázdniny. Kvůli tehdejší situaci jsme v zaměstnání dostali dovolenou právě přes léto, a já tak měl najednou mnohem více času, který jsem mohl fotografování věnovat.
A chytlo mě to.
Následujících několik let jsem prakticky nevycházel ven bez fotoaparátu. Byl se mnou na procházkách, výletech i ve chvílích, kdy jsem vlastně ani nevěděl, jestli budu něco fotografovat. Když jsem šel ven já, šel se mnou i fotoaparát.
Fotografoval jsem hodně a také jsem hodně fotografií zveřejňoval. Byla to další motivace vyrazit ven, něco hledat a zkoušet.
Po několika letech ale přišlo období, kdy jsem tak trochu kreativně vyhořel.
Fotografování mě nepřestalo bavit a rozhodně jsem na něj nezanevřel. Jen jsem už necítil potřebu pořád něco vytvářet a následně ukazovat ostatním.
Vrátil jsem se více k fotografování pro sebe.
Ne každá fotografie musela skončit na internetu. Některé zůstaly v archivu a ven jsem dával jen ty, které jsem opravdu ukázat chtěl.
A možná jsem právě tak potřeboval fotografovat zase o něco víc pro radost.
Něco úplně jiného
Pak přišlo jaro roku 2025.
Už delší dobu jsem chtěl vyzkoušet fotografování akcí, ale pořád jsem to odkládal. Nakonec jsem se domluvil s manželkou, že společně na jednu vyrazíme a já si ji zkusím vyfotografovat.
Tím jsem na sebe vlastně vytvořil malý závazek. Když už jsme byli domluvení, věděl jsem, že tentokrát opravdu půjdu a konečně si to vyzkouším.
A objevil jsem úplně jiný svět fotografie.
Najednou jsem nemohl čekat na správný okamžik tak jako v krajině. Dění přede mnou pokračovalo a já na něj musel reagovat. Okamžik přišel a buď jsem ho zachytil, nebo byl pryč.
Bylo v tom dokumentování, hledání fotografie a zároveň trochu adrenalinu.
A mě to neskutečně bavilo.
Chtěl jsem, aby výsledné fotografie byly co nejlepší. Po akci jsem je poslal také vystupujícím. Některé se jim líbily natolik, že je následně zveřejnili na svých instagramových profilech.
Právě to mě potěšilo asi nejvíc.
Nešlo o čísla ani o dosah. Někdo ocenil moji práci tím, že si vybral fotografii, kterou jsem vytvořil, a chtěl ji ukázat ostatním.
Tehdy jsem pochopil, že tomuhle druhu fotografie bych se chtěl věnovat víc.
Rytíři, koně a Alenka v říši divů
Krátce nato jsem narazil na pozvánku na akci v Chomutově. Měla tam vystupovat stejná skupina a navíc byl součástí programu rytířský turnaj.
Mám rád historii, mám rád koně a představa fotografování rytířů na koních v akci mě okamžitě nadchla.
Musel jsem vyrazit.
Na místě jsem si fotograficky připadal trochu jako Alenka v říši divů. Všude se něco dělo a já nevěděl, co fotografovat dřív. Koně, rytíři, souboje, lidé, atmosféra…
Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek.
Stejně jako předtím jsem fotografie následně poslal vystupujícím. Znovu přišly pozitivní reakce a některé moje snímky se opět objevily na jejich profilech.
A já získal další zkušenosti a hlavně chuť zkusit něco, na co bych si ještě před pár měsíci asi netroufl.
První akreditace
Rozhodl jsem se napsat pořadatelům Královského stříbření. Poslal jsem jim odkazy na obě předchozí fotogalerie, svůj Instagram a nabídl, že bych jejich akci rád fotografoval a výsledné fotografie jim následně poskytl.
Předpokládal jsem, že mou žádost zamítnou.
Byl jsem daleko od pravdy.
Moje fotografie se jim líbily. Dostal jsem vstup na oba dny a především svoji první fotografickou akreditaci.
Pro někoho možná obyčejná visačka. Pro mě znamenala hodně.
Ještě před několika měsíci jsem přemýšlel, jestli vůbec seberu odvahu a půjdu nějakou akci fotografovat. Teď jsem poprvé stál mezi dalšími akreditovanými fotografy.
Neznamenalo to, že jsem se najednou stal profesionálním fotografem. Pro mě to byl především další krok a také potvrzení, že mělo smysl konečně zkusit něco, co jsem předtím tak dlouho odkládal.
Po skončení akce jsem fotografie zpracoval a pořadatelům odeslal. Domluvili jsme se také na tom, že je mohou používat vystupující.
A tahle první akreditace pro mě zůstala malou, ale důležitou vzpomínkou na začátek mé reportážní fotografie.
Zpátky tam, kde to začalo
Po Stříbření jsem měl chuť pokračovat a fotografovat další akce. Jenže ne vždy jde všechno podle plánu. V zaměstnání bylo více práce a na další akce jsem se už tolik nedostal.
A tak jsem se vrátil tam, kde moje fotografování kdysi začalo.
Do přírody.
Pak přišla zima a já se dostal více ke čtení. Tehdy jsem objevil knihu Josef Sudek o sobě.
Zůstala ve mně po ní myšlenka, že bych se měl fotografií pokoušet více sdělovat. Že fotografie nemusí být pouze záznamem toho, co jsem měl před objektivem.
Začal jsem ji čím dál více vnímat jako malý obraz malovaný světlem.
A s tím se začal měnit i můj způsob fotografování.
Začal jsem se více fotograficky vzdělávat, sledovat práci ostatních a přemýšlet nad tím, proč některé fotografie fungují. Jak asi vznikly? Jak autor pracoval se světlem? Proč zvolil právě tuto kompozici?
A hlavně jsem fotografoval a zkoušel.
Něco fungovalo. Něco ne.
Ale právě to mě na tom začalo znovu bavit.
Nešlo už jen o to přivézt si z procházky hezkou fotografii. Začal jsem více hledat světlo, atmosféru, emoci nebo myšlenku. Něco, kvůli čemu fotografie nebude jen záznamem místa a okamžiku.
Další jaro
Pak přišlo jaro.
Svět začal rozkvétat a trochu jsem měl pocit, že já s ním.
Začal jsem si fotografování zase mnohem více užívat a vyrazil na první akci nové sezóny. Stejně jako v předchozím roce to byl Historický trh májový.
Tentokrát jsem se ale na dění před objektivem díval trochu jinak.
Pořád jsem chtěl dokumentovat, co se kolem mě děje. Zároveň jsem ale začal více hledat světlo, emoci nebo malý příběh.
Už mi nešlo jen o to zachytit, co se stalo, ale také něco z toho, jaké to bylo.
A potom přišel okamžik, který si budu ještě dlouho pamatovat.
Když někdo chce právě moje fotografie
Poprvé mě sám organizátor oslovil s tím, že by chtěl, abych jeho akci fotografoval.
Větší ocenění své dosavadní práce jsem v tu chvíli snad ani dostat nemohl.
O rok dříve jsem byl tím, kdo psal pořadatelům a ptal se, jestli může přijít fotografovat. Teď někdo oslovil mě, protože chtěl právě moje fotografie.
Byla to obrovská radost, ale zároveň také velký závazek.
Někdo mi dal důvěru a já jsem chtěl odevzdat fotografie, se kterými bude spokojený.
Podle následné komunikace jsem nabyl dojmu, že se to podařilo. Dokonce jsme se domluvili na případné další spolupráci.
Ten okamžik si budu pamatovat.
Ne kvůli číslům, dosahu nebo akreditaci. Ale proto, že někdo ocenil moji práci natolik, že mě sám požádal, abych pro něj fotografoval.
A potom přišla jedna kniha
Ve stejné době začala vznikat ještě úplně jiná část mé fotografické tvorby.
Kamarádka před několika lety vydala svoji první knihu. Rozhodl jsem se ji přečíst a její příběh mě zaujal natolik, že jsem přemýšlel, jestli bych jí nemohl alespoň trochu pomoci s propagací. Blížilo se totiž vydání pokračování.
Jenže jsem nevěděl jak.
Chtěl jsem knihu nějak zakomponovat do svého Instagramu, ale zároveň jsem nechtěl, aby působila jako něco, co s mojí fotografickou tvorbou vůbec nesouvisí.
Jeden pokus už za mnou byl a s výsledkem jsem nebyl příliš spokojený.
Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel.
A pak mě napadlo:
Co kdyby se dal příběh knihy vyprávět fotografiemi?
Ne vyfotografovat samotnou knihu. Ne doslova ilustrovat jednotlivé scény. Ale vzít její příběh, emoce a motivy a pokusit se je převést do fotografií způsobem, který je mi vlastní.
Pomocí krajiny, světla, symbolů a atmosféry.
A právě tak začal vznikat projekt Obraz mezi řádky.
O letních prázdninách jsem začal celý projekt skládat dohromady. Přemýšlel jsem nad jeho podobou, fotografiemi, příběhem i tím, jak jednotlivé snímky poskládat tak, aby společně něco vyprávěly.
Z původního nápadu, jak trochu pomoci jedné knize, se postupně stal dlouhodobější fotografický projekt.
A pro mě další způsob, jak prostřednictvím fotografie něco sdělit.
Proč tedy fotografuji?
Když se dnes podívám zpátky do roku 2020, je zvláštní, kam mě jedno rozhodnutí vzít fotoaparát a vyrazit do přírody nakonec zavedlo.
Fotografování pro mě prošlo několika obdobími. Nejdříve bylo důvodem chodit ven. Pak jsem prakticky nevycházel bez fotoaparátu. Přišlo období útlumu a návrat k fotografování hlavně pro sebe. Později jsem objevil adrenalin reportáže a nakonec i chuť prostřednictvím fotografií něco vyprávět.
Pořád je to ale především můj koníček. Něco, co dělám proto, že mě to baví.
Někdy vyrazím s přesnou představou fotografie, kterou bych chtěl vytvořit. Hledám vhodné místo, světlo a čekám na správné podmínky.
Jindy prostě vezmu fotoaparát a jdu ven.
A občas mi nějaká fotografie doslova proběhne pod nohama.
Fotografuji šest let. Nevím, co přinesou další čtyři.
Jednou bych ale rád těch deset let uzavřel knihou. Ne jako přehlídku technicky nejlepších fotografií, ale jako vzpomínku na cestu, kterou jsem s fotoaparátem prošel.
Do té doby zbývá ještě kus cesty.
A vlastně jsem rád, že zatím nevím, kam povede.
Od roku 2020 se toho změnilo hodně. Jedna věc ale zůstala stejná.
Fotoaparát mi pořád dává důvod vyrazit ven a dívat se kolem sebe o něco pozorněji.
Napsat komentář